OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Ach ten Hurvínek

Typová loutka Hurvínka, která vznikla před jedenadevadesáti lety péčí řezbáře Gustava Noska pro Skupovo plzeňské Loutkové divadlo Feriálních osad, se během své kariéry dostala – pochopitelně se svým situačním partnerem otcem Josefem Spejblem – do mnoha různých oblastí kultury. Krátce po svém vzniku bylo toto skvěle koncipované komické duo hodnoceno a kvitováno jako umělecký projekt, jemuž mohla záhy v oblasti činoherního avantgardního divadla konkurovat pouze dvojice Voskovec+Werich (mimochodem, Skupův soubor právě v Osvobozeném divadle už od sklonku dvacátých let právě s výstupy Spejbla a Hurvínka velmi často hostoval). Spejbl s Hurvínkem se jako specifický a životný příklad soudobých představitelů lidových typů dostali dokonce do teoretických spisů čelních režisérů meziválečné avantgardy.

Není asi potřeba připomínat omšelou frázi o generacích diváků, odchovaných jejich humorem, zaujme spíše lineární vývoj popularity od prvních divadelních inscenací k rozhlasovým pořadům, natáčení gramodesek a později také jiných zvukových záznamů, vydávání knižních (tedy epických) zpracování jejich příběhů, od filmového projektu Jiřího Trnky Cirkus Hurvínek (1955) až k sérii televizních večerníčků – první série černobílé (Na návštěvě u Spejbla a Hurvínka) z roku 1972, druhé (o poznání dynamičtější) barevné z roku 1974 (Znovu u Spejbla a Hurvínka), třetí – méně známé a navazující na předchozí projekt – až z roku 1997 (Hurvínek vzduchoplavcem), a prozatím poslední (Hurvínkův rok) z roku 2004. Kromě stálé existence Divadla Spejbla a Hurvínka (DSH) pronikl Hurvínek i do vzdělávací série televizního pořadu Angličtina s Hurvínkem, zatímco v předchozích dekádách se objevovali v televizních estrádách různého spektra (vč. tzv. Silvestrů, nemělo by být zapomenuto jejich vystoupení v pravidelné rubrice „Alles Gute!“, které bylo nedílnou součástí recesistické České sody).    

Nově vstoupil právě do kin nový Hurvínek, animovaný a plný triků. Hurvínek, ne-loutka, který se objevuje v kinech až po smrti dlouholeté ředitelky a vůdčí činitelky DSH Heleny Štáchové, jíž je dedikován. Velmi subjektivně řečeno, s touhle filmovou verzí se nejsem schopná ztotožnit ani v nejmenším, a to nejsem vysloveně staromilec. Přesto se mi zdá, že právě jakási pieta a přílišné staromilectví silně ovlivnilo vcelku nadějný projekt. Dynamika děje odkapává stejně zvolna jako mnoho dnes již okoukaných nápadů, které přišly o svou originalitu za dobu dlouhého devítiletého tvoření filmu. S respektem k tomuto zpoždění lze jenom smutně konstatovat, že snímek přichází do kin ve chvíli, kdy už v podstatě nemůže v rámci svého žánru nabídnout nic nového. Nepomáhá ani interpretační posun Hurvínka do podoby nafoukaného floutka, který po nocích „paří“ nejnovější počítačové hry, neváhá svého otce pubertálně zpražit svými náladami, egoisticky se nechá obdivovat, aby si tedy v průběhu děje aspoň pro jednou něco „lehce uvědomil“. Nejnovější interpretace Hurvínka dělá ovšem z kdysi dosti vtipného kluka jenom rodícího se puberťáka, který ztrácí humor a svíjí se v bludném kruhu dojmů, které působí svými divadelními promluvami spíše nechtěně komicky. Díky tomuto pokusu přestává dokonale fungovat druhý pól komické dvojice, pan Spejbl, který je stále oproti všem postavám uvězněn ve svém fraku a dřevákách (ano, čím jednodušeji – tím lépe, prostě po lopatě pro ty hloupější diváky – když dělá v muzeu loutek, bude nosit jako uniformu frak a dřeváky a tím je jeho typické odění tedy jasně a „duchaplně“ vyřešeno, jen… ehm… tahle jednoduchá cesta působí děsně křečovitě a nesmyslně). A s tímto nedomyšleným pokusem o novou interpretaci jindy osvědčeného modelu padá potom i mnoho dalších postav, včetně tentokrát aspoň trochu akčnější Máničky.

Rozumím nadšení, které bylo do projektu vloženo, chápu i to, že scénář byl za nějakých okolností připravován, pozměňován atd., věřím, že nebýt špatného časového rozvržení, měl by film jistě daleko lepší reakce. Bohužel jej v mnoha směrech a mnohými – zde vlastně neoriginálně působícími – vtípky předběhli jiní, kteří nestavěli na loutkové tradici, ale přišli se zcela novými charaktery a dějem, který není pro českého diváka, přece jen na této tradici alespoň z jisté části odchovaného, pěstí na oko.


Snad jediné, co mě mohlo zaujmout v rovinách mimo konzumní vnímání, je posun loutkového Hurvínka do postavy animované a vytvoření děje, pracujícího s možností, že tenhle (v podvědomí mnoha z nás loutkový, dnes animovaný) kluk zachraňuje muzeum loutek, čili se nějakým způsobem vrací k původní struktuře, byť o tom v ději nepadne ani zmínka. Teoretickou studii na toto podnětné téma si nechávám prozatím v záloze.

 

Hurvínek a kouzelné muzeum

2017, 85 minut, režie: Martin Kotík

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.