OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Afghánská sonda mrazivá

Kniha amerického lékaře afghánského původu Tisíce planoucích sluncí je unikátní výpovědí o jedné zemi, z níž v posledních letech vzešly miliony uprchlíků. Aniž by chtěl hodnotit a soudit, nebo předkládat nějaké závěry, vtáhne nás Hosseini do života mladé ženy Marjam, která se narodila se stigmatem nemanželského dítěte.

Už jen sociální zařazení dívky do hierarchie její rodné společnosti naznačuje, že se dostáváme do světa, jehož konvence jsou ovládány staletými stereotypy, které považujeme v našich středoevropských poměrech za překonané. Možná proto působí příběh jedné ženy, provdané bez lásky, ubíjené bezcitností manžela a vláčící se životem bez naděje na rodinné štěstí, jež jí bylo slibováno, tak silnými rozměry hluboké lidské tragédie, přitom ale tragédie celého národa. 

Čtivě uchopené rodinné drama

Do života vyprahlé ženy, jejíž degradaci (a nikoliv zrání!) vnímáme na kulisách historických událostí sovětské okupace Afghánistánu, na vývoji pozdější země nikoho, kterou nakonec stráví hnutí Taliban, vstoupí pocit štěstí jen velmi prchavě a jen za cenu hlubokého vnitřního boje. Rozbombardovaný Kábul má na kontě další oběti, mimo jiné také vnímavé rodiče dívky Lajly, kterou si nakonec Marjamin muž osobuje za svou druhou zákonitou manželku. Rodinné drama v rozměrech víry, boje za svou osobní svobodu ve světě, jenž nepřipouští svobodnou vůli ženy, za právo na své hodnoty, pocity lásky a štěstí je rozehráno formou složité a přitom čtivě uchopené šachové partie bolestně se rodících vztahů a vazeb, jejichž životy by se za jiných okolností takto závažně nespojily ani neprolínaly.

Degradované postavení žen

Román Tisíce planoucích sluncí by neměl být vnímán jen jako další z lineární řady výpovědí o ženách, které se nevzdaly a bojovaly o své dítě, případně o právo na svou osobní svobodu. Nejedná se v něm totiž jen o konkrétní příběh dvou žen dvou generací, ale o určitou formu reprezentace existence ženy a matriarchální sféry, tedy důležité složky hlubokých citových pout a silných emocí ve světě víry, které ženy opovržlivě vrhá na okraj společnosti. Jistě ne pro efekt z autorova líčení vysvitnou i různé momenty zachycující rodící se a sílící emancipaci žen, pohřbenou ještě v zárodku talibánským diktátem, v němž se z žen vzdělaných stávají degradované otrokyně, v němž ženy nemají nárok ani na možnost získat obyčejné léky, v němž dokonce ani lékařka nesmí jakkoliv tlumit porodní komplikace svých pacientek.

Hosseini vidí v ženách naději

Autorův autentický způsob vyprávění je velmi přesvědčivý, silný, sugestivní a na mnoha místech skutečně mrazivý v tom nejhlubším lidském smyslu toho slova. Mnohé z obrazů, jež jsou zde vylíčeny bez hodnotících stanovisek (tedy názor si tvoří čtenář sám – další autorovo plus), zůstávají ostře zařezány hluboko v paměti. Skrze líčení tvrdé afghánské reality však prosvítá Hosseiniho silné citové pouto k rodné zemi i ke všem afghánským ženám, v nichž vidí jistou naději…

 

Khaled Hosseini:Tisíce planoucích sluncí

přeložil Ladislav Šenkyřík

Nakladatelství Leda, 2012

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

Přidat komentář

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.