OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Dánská dívka láme tabu v transgenderu

Pokud by měl být volen snímek, který v posledních letech prolomil tabu v problematice transgenederu, získal by film Dánská dívka (The Danish Girl) režiséra Toma Hoopera jistě velké množství hlasů. Nejen pro to, že se v jeho případě jedná o produkci mainstreamového typu, která se dostala do programu kin i v Kotěhůlkách, a tedy do jisté míry pomohla obrousit hrany a zahrát téměř celoplošně na aristotelskou rovinu soucitu i bázně. 

 

 

Prostředí filmu je estetickým požitkem

Film není zjevně vystavěn na akčně se odvíjejícím plánu, plynutí jeho děje stojí na dvou zásadních vlivech – na impresi a emoci. Zasazení reálného příběhu (připomeňme jen, že inspirací byl stejnojmenný román Davida Eberhoffa, zpracovávající motivy ze života dánského malíře Einara Wegenera, který jako první na světě podstoupil operativní změnu pohlaví) do Kodaně dvacátých let je už samo o sobě estetickým požitkem. Druhou základní kulisou - vedle časoprostorové linie - je svobodomyslné umělecké prostředí na pomezí moderny a avantgardy, jež slouží jako vynikající osa pro vyprávění příběhu melancholickým a přitom velmi poetickým způsobem.

 

Cesta k vlastní identitě

Jednotlivé klíčové prvky se odvíjí stejně jako malířova práce na jeho oblíbeném tématu (tím je pětice stromů z místa jeho dětství skicovaná v různých ročních dobách a proměnách času); spolu s jeho poznáním, přiznáním, cestou za proměnou těla se mění jak Einarův-Lilin přístup k tomu, jak daný výtvarný motiv zpracovat, tak pochopitelně i jeho názor na svou vlastní identitu. 

Melodrama budí velké emoce

Dánskou dívku lze považovat za velmi netradiční melodramatický snímek, obohacený specifickou poezií, stejně jako za intimní příběh muže, jenž byl ženou. Zatracení, pohrdání a konvence, na něž narazil, i složitě nacházené pochopení svých blízkých, respektování jeho rozhodnutí podstoupit riskantní operaci, to vše patří ke stupňování gradujícího dramatu, jež však zásadní strukturu rozměrů tragédie odmítá. Režisér Hooper zjevně vsadil na kvalitní herce, kteří - přesně podle dobového kontextu moderny dvacátých let - vstupují na plátno s velkým niterným divadlem životní senzuality, jež za maskami nepřijetí i za pohoršeným odmítáním budí silné emoce.

 

 

 

 

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

Přidat komentář

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.