OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Vlasta Fialová (20. ledna 1928 – 13. ledna 1998),

dcera Václava a Jožky Fialových, členů sboru brněnského divadla. Na jevišti vystupovala již od dětského věku, poprvé snad ani ne tříletá jako holčička s kočárkem v Nedbalově baletu Z pohádky do pohádky. Navštěvovala baletní školu Ivo Váni Psoty, zpívala v dětském sboru brněnského divadla, řízeném Rafaelem Kubelíkem.

V roce 1943 nastoupila na dramatické oddělení brněnské konzervatoře v jejichž představeních, stejně jako v inscenacích tzv. Komorních her také záhy účinkovala. Pod vedením Zdeny Gräfové, Marie Řezníčkové, Marie Waltrové a Rudolfa Waltra pokračovala také v soukromém vzdělávání a díky tomu jí byl po válce uznán ročník studia k dobru. Jako konzervatoristka vystupovala v menších úlohách v nově vzniklém Svobodném divadle (založeno v roce 1945, dnešní Městské divadlo Brno) i v činohře Národního divadla Brno. Studia ukončila jako jedna z nejmladších absolventek konzervatoře v devatenácti letech. 

V téže době se věnovala také sportům – byla vynikající plavkyní a vítězkou mnoha závodů ve skocích do vody. Sama dokonce svého času váhala mezi sportem a divadlem. Pohybová kultura, kterou si vštípila, byla základem mnoha jejích rolí. Tou nejvýznamnější se stala titulní hrdinka z filmu Divá Bára (režie Vladimír Čech, premiéra 29. 4. 1949). V době natáčení snímku byla na vlastní žádost angažována v opavském divadle, kde působila jednu sezonu (1947-48) pod vedením Oskara Linharta. Další dvě sezony působila v Olomouci, kde se pod vedením režiséra činohry Julia Lébla postupně profilovala v herečku živelného naturelu a pečlivě propracované charakterové drobnokresby.

Umělecký růst Vlasty Fialové pokračoval v brněnském divadle, kam ji angažoval Aleš Podhorský. Od sezony 1950-51 se stala stálou členkou činoherního souboru tehdejšího Státního divadla v Brně. Její první zásadnější brněnskou úlohou se stala Kněžna z Jiráskovy Lucerny (1950) v dobové ideologii poplatném režijním výkladu Miroslava Janečka. (Kněžnu si zahrála Fialová znovu v roce 1954 a ještě jednou v roce 1967 v televizním zpracování Lucerny režiséra Františka Filipa.)  První závažnější rolí, ve které Fialová předvedla svou pestrou hereckou škálu, byla Dorotka z Tylova Strakonického dudáka (1950) v režii Milana Páska. K nejoceňovanějším výkonům patřilo její ztvárnění Anky z Mahenova Janošíka (1954, režie Zdeněk Míka) nebo Kateřiny ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy (1955, režie Aleš Podhorský).


Na sklonku padesátých let nastoupili do brněnského divadla na post režiséra Miloš Hynšt a na pozici dramaturga Bořivoj Srba, o rok později (1959) jejich moderně smýšlející skupinu rozšířil režisér Evžen Sokolovský. Fialová pod jejich vedením zahájila cestu za uměleckým zráním k syntetickému herectví postavou Iry ze Škvarkinova Obyčejného děvčete (1959, režie Rudolf Jurda), v komické úloze vynikla například jako Markoltova žena z Brandstatterova Markoltova šprýmování (1960, režie Evžen Sokolovský). Svým ztvárněním úlohy Šansoniérky z Kunderova Totálního kuropění (1961, režie Evžen Sokolovský) překonala původní záměr autora a z původně malé role vznikla významotvorná postava. Vrcholným výkonem, kterým Fialová obhájila svou dlouholetou snahu o osobitý typ hereckého projevu, se stalo nastudování titulní role z Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti (1964, režie Miloš Hynšt). Právě za ojedinělou interpretaci této složité postavy získala ve svých šestatřiceti letech titul zasloužilé umělkyně. Mimochodem, kritika ji v této roli tehdy srovnávala s Brechtovou manželkou Helenou Weiglovou, první představitelkou Matky Kuráže, právě ve prospěch Fialové.   

V roli Matky Marie z Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (1965, režie Evžen Sokolovský) představila Fialová typ připomínající svou výtvarnou stylizací gotické madony. Ve druhé polovině šedesátých let opět rozvinula své herecké zrání ztvárněním Alice v Dürrenmatově hře Play Strindberg (1969, režie Miloš Hynšt), dalším zlomovým výkonem byla její psychologicky propracovaná Serajina z Williamsovy Vytetované růže (1970, režie Miloš Horanský).

Sedmdesátá léta přinesla herečce několik významných úloh, z nichž je díky neobvyklé herecké koncepci nejvýznamnější titulní postava Brucknerovy hry Alžběta Anglická (1972, režie Evald Schorm) a v komediální sféře také Plajznerka z Drdovy hry Dalskabáty, hříšná ves (1973, režie Pavel Hradil). V téže době se Vlasta Fialová potýkala s vážnými zdravotními problémy a její spolupráce se omezila jen na několik menších rolí ročně. Její mlynářka Jahelková z Tylovy hry Tvrdohlavá žena (1978, režie Pavel Rímský), Bába Drkotnica z Gazdiny roby Gabriely Preissové (1980, režie Zdeněk Kaloč) či Strouhalka z Maryši bratří Mrštíků (1983, režie Alois Hajda) se řadí k závažným hereckým výkonům.

Na konci osmdesátých let se Fialová přehrává do úloh stárnoucích žen a do své předčasné smrti vytvořila několik pozoruhodných kreací. Vynikla jako Stařenka v dramatizaci románů bratří Mrštíků Roku na vsi (1997, režie Zbyněk Srba). K jejím dvěma nejvýznamnějším hereckým úkolům patřila role Gizy z Örkenyiho Kočičí hry (1996, režie Zbyněk Srba) a babička Evženie v Casonově hře Stromy umírají vstoje (1993, režie Zbyněk Srba), jejíž derniéra proběhla v prosinci 1997.

Vlasta Fialová v televizi a ve filmu

První filmovou rolí, která stojí na počátku spolupráce Vlasty Fialové s filmem a televizí, je její dodnes uchvacující ztvárnění postavy Divé Báry ve stejnojmenném filmu Vladimíra Čecha. Snímek přišel do kin v dubnu roku 1949 a přinesl tvůrcům světový věhlas – uváděl se v Africe i  Latinské Americe, byl prvním československým snímkem uvedeným v Austrálii. V Japonsku dokonce zvolili Vlastu Fialovou nejkrásnější herečkou. 

Herecky vyčnívala ve filmech Václava Kršky, který jí dal nejprve prostor v roli paní Fröjdy ze smetanovského životopisného filmu Z mého života (1955), posléze ji obsadil do herecky atraktivní role Mechmene Banu, vládkyně orientálního města, v pohádce Legenda o lásce (1956). Zaujala také jako mladá žena Irena ve Vávrově filmovém přepisu Otčenáškova románu Občan Brych (1958), pozoruhodnou roli sehrála v psychologickém snímku Jiřího Sequense Deváté jméno (1964), objevila se v historickém filmu Oldřicha Daňka s husitskou tématikou Spanilá jízda (1963). Spolupracovala se slovenskými filmovými studii – Dóm na rázcestí (1958), Námestie svätej Alžbety (1966) aj. Její poslední filmovou rolí byla selka z Vorlíčkovy pohádky Kouzelný měšec (1994).

Účinkovala v několika televizních seriálech a také v řadě pohádek, natáčených zejména brněnským studiem tehdejší Československé televize.  Z mnoha jejích televizních rolí vyčnívaly například postava Marie Antoinetty z televizního přepisu románu Liona Feuchtwangera  Vdova Capetová (1964, režie Jaroslav Novotný) nebo její ztvárnění  Čapkovy postavy Emilie Marty ve vizuálně kvalitní televizní inscenaci opery Leoše Janáčka Věc Makropulos (1966, režie Václav Kašlík). Poslední příležitost spolupráce s televizí získala Fialová při natáčení záznamu její nejslavnější, poslední divadelní inscenace – finální záběry Casonovy hry Stromy umírají vstoje natočila den před svým nenadálým úmrtím.

Vlasta Fialová v rozhlase

Sametový alt Vlasty Fialové, odchovankyně vynikajících recitátorů Rudolfa a Marie Waltrových, se brzy začal uplatňovat i v rozhlasové tvorbě, zejména ve hrách, pásmech, melodramech a různých dalších pořadech brněnského studia Československého rozhlasu, v nichž se prosadila i svým pěveckým talentem.  Vystupovala v mnoha rozhlasových přepisech her klasického repertoáru nebo naopak v rolích, které ji v divadelním angažmá míjely, stejně jako v rozhlasových nebo přímo zvukových záznamech divadelních inscenací.  V roce 1960 excelovala v roli Kateřiny Izmajlovové ve stejnojmenné rozhlasové hře, vycházející z původní hry Lady Macbeth z Mcenského újezdu, kterou využil jako libreto své opery i Dmitrij Šostakovič.

Výstavu Vlasta Fialová (1928–1998), kterou připravilo Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea,  můžete navštívit do 27. května 2018.

Fotografie z rodinného archivu jsou publikovány se souhlasem majitelů. 

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.