OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Migrující písně Ondřeje Galušky

Zpěvák a hráč na různé hudební nástroje Ondřej Galuška, zakládající člen seskupení Eggnoise, se rozhodl oživit projekt The Odd Gifts. K nahrání nové desky si Galuška přizval hudebníky z Eggnoise Michaela Noska, Jaryna Janka a Jana Mizlera. Jako hosté se na albu objeví i zpěváci Justin Lavash, James Harries a Alasdair Bouch či perkusista Moustapha Faye.

Dalo by se říct, že hlavním tématem nové desky projektu The Odd Gifts je stěhování lidí. Deska ale není pouhým příspěvkem k aktuálnímu tématu migrace. O čem všem podle vás vypovídá? Jak byste vyložil název alba Migrant Songs?

Když jsem se rozhodl pro název Migrant Songs, byl jsem nadšený, co to dělá s písněmi na desce. Protože je to vlastně interpretace: řekl jsem si, že se pokusím všechny ty písně a různá témata, která obsahují, číst perspektivou všemožného stěhování. V ten moment se deska začala tvořit sama a já jsem pocítil radost ze skutečného objevování. Navíc Migrant Songs se dá přeložit jako Písně migrantů, ale také jako Migrující písně, takže nesleduji jen témata, která jsou vyřčená v textech, ale i chování hudby samotné, přesouvání a půjčování zvuků, hlasů, akustických individuí. A teď to nejdůležitější: Rozhodně nechci říct, že všechny ty tváře migrace, které tematizuji, jsou jedno a to samé - stěhování se na venkov, přicházení na svět, utíkání před válkou atd. - jsou srovnatelné pohyby. Vím, že srovnávám nesrovnatelné, ale právě v tom tkví možnost nalezení nové perspektivy a určitého pochopení. Situace je vždy mnohem složitější, než jak ji popisujeme jazykem (ono absurdní „nazývání věcí pravými jmény“). Politika hledá řešení, z nichž je každé v určité míře nespravedlivé a omezené. Umění by oproti tomu mělo rozšiřovat náš obzor a hledat pochopení, jakkoli je to obtížné.

Podle čeho jste vybíral hosty na desku a jak reagovali na vaše pozvání? Snažil jste se oslovit muzikanty, kteří mají zkušenosti s migrací?

Ono to vlastně bylo naopak. Nejdřív jsem pracoval na hudbě a písních, do kterých jsem chtěl zapojit různé hosty, povětšinou mé osobní přátele. A pak jsem si uvědomil, že mnoho z nich jsou vlastně cizinci dlouhodobě žijící v České republice. A to byla další okolnost, která krásně zapadla do konceptu Písní migrantů. Když jsme šli nahrávat, se všemi jsem koncept desky probíral, aby nebyl někdo spojovaný s něčím, s čím třeba úplně nesouhlasí. (I když musím opakovat, že spíš než že bych něco hlásal, snažím se najít tázavý a komplexní přístup.) Ale všem muzikantům se nápad na desku líbil a kromě toho, že jsme si krásně zahráli, jsme ještě mohli vést debaty o aktuálním dění.

Hostující zpěváci nemají na desce prostor pouze v jednom songu, jak bývá docela běžné, ale objevují se průběžně na více místech. Jde tedy o hodně provázanou spolupráci. Mají hosté i podíl na celkové koncepci alba či třeba na textech?

Autorský podíl na koncepci a písních hosté nemají. Snad jen s výjimkou jednoho případu. Když jsme začali zkoušet titulní píseň Migrant Song, skládala se pouze ze tří slok. Ten folkový minimalismus mi přišel v něčem zajímavý a držel jsem se ho i například v písni Hedgehogs. No a Alasdair Bouch v jednu chvíli jen tak pronesl, „Já dávám do svých písniček vždycky mezihru.“ Úplně jsem to přešel, ale pak po několika měsících, když jsem si dělal finální demáče, dopsal jsem tam mezihru a je to možná nejhezčí moment písně.

Máte pocit, že Češi mají větší problém s otázkou migrace, s tolerancí jiných národů atp. než lidé ze západní Evropy? Není to jen určitý vzorek populace?

Nevím a nerad bych zobecňoval. Je pravda, že jsem zhrozený z úrovně internetových diskuzí a zablokování jakékoli konstruktivní debaty. Ale podobné věci lze sledovat i na Západě, takže v tom nejsme výjimeční. Spíš máme menší zkušenosti s jinými kulturami. Většina z nás má takové ty nárazové zkušenosti z dovolených v Egyptě, které přiživují naše stereotypní představy. Ale já jsem třeba tři roky chodil do třídy s Filipíncem, Tchajwancem, Řekem, malým tlustým Afričanem, několika Mexičany a Argentinci. A ačkoli měli svá specifika a možná známky „národní povahy“, uvědomuji si, jak je zobecňování nespravedlivé a nebezpečné.

Čeho se podle vás lidé v Čechách, potažmo ve východní části Evropy, nejvíce bojí? Máte už nějakou zpětnou vazbu na nové album?

Tak pokud nějak odfiltruji ty nejradikálnější názory, myslím, že se bojí terorismu a vzniku uzavřených cizích komunit či ghett. A to je strach oprávněný a je třeba hledat způsoby, jak tomu zabránit. K tomu je ale třeba říct následující. Nikdo se asi nikdy nemohl domnívat, že všichni lidé, kteří do Evropy prchají, jsou skvělí, inteligentní a báječní lidé. To si nemyslíme ani o vlastních sousedech, tak nevím, proč bychom si to měli myslet o komkoli, kdo je v nouzi. Jde ale o to, zda jsme ochotní na sebe vzít určité riziko spojené s příchodem nežádoucích osob, abychom se zachovali humánně a zachránili co nejvíce lidí před smrtí. A k tomu druhému riziku: Lidé přirozeně tíhnou k sobě podobným, takže taková tendence tu bude vždy. Hledání rovnováhy mezi zachováním pestrosti kultur a svobody lidí a nalezením fungujícího modelu integrované společnosti je dlouhodobý a nesnadný úkol. Ale stojí za to se o něj pokoušet. Co se týče zpětné vazby na album, registruji hlavně reakce na hudební složku, a ty jsou veskrze nadšené.

Vyrůstal jste v jiné kultuře, jak vás formovala zkušenost s pobytem v jiné zemi? V čem to bylo pro vás nejvíce přínosné - kromě jazykové výbavy? Měl jste možnost načerpat různé kulturní vlivy…jistě vás to ovlivnilo např. v hudbě.

Já jsem byl ve Státech opravdu v době, která byla zásadní pro můj vývoj. Bylo to těsně po revoluci a mně bylo dvanáct. Hudba mi hodně pomáhala v těžké době, kdy jsem nejdřív musel zanechat všechny přátele tady a po třech letech opustit všechny nové přátele tam. O jedněch prázdninách jsme s rodiči projeli Ameriku tam a zpátky autem. Střídali jsme rádiové stanice, povětšinou to byly rockové stanice. A to, co jsem tam slyšel, se pro mě stalo hudebním kánonem – byly to třeba i tady méně známé písně Simona a Garfunkela. A v té době začali hrát Pearl Jam nebo třeba Black Crowes. Na druhou stranu jsem úplně propásnul zdejší polistopadovou hudební euforii, takže kapely jako Mňága a Žďorp nebo Tři sestry jsem objevil až později a nikdy mi tolik nepřirostly k srdci. Takže kontext, ve kterém já vnímám a tvořím svojí hudbu, je tím zásadně ovlivněn. 

Kromě toho, že zpíváte, ovládáte více nástrojů. S jakými nástroji jste začínal jako dítě? A se kterými jste se potkal až v dospělosti?

Začínal jsem v lidové škole umění na kytaru. Učil mě pan profesor Mizera a podle všeho jsem byl jeho nejhorším žákem. Vlastně jsem k nástroji získal vztah až v Americe, kdy jsem si pořídil elektrickou kytaru. Tam jsem taky hrál na trumpetu ve školním orchestru. Na pozoun jsem se začal učit asi v pětadvaceti, když jsem měl zánět šlach a nemohl jsem hrát na kytaru. Na piáno a klávesy umím asi jako Brian Eno, něco tam nabouchám a pak to v počítači v midi naposouvám, kam chci. A zpívat jsem se začal učit až před pár lety. Je to fascinující, ale přes všechno moje potýkání se s hudebními nástroji mi nedošlo, že zpěv se taky dá cvičit. Měl jsem pocit, že to je něco, s čím se člověk buď narodí, nebo ne.

Neptám se úplně náhodou, napsal jste knihu Tělo hudby, v níž se věnujete i této tématice. Výběr hudebního nástroje, např. klavíru, má tedy i jiné souvislosti, vypovídá o něčem dalším? Co znamená, že má hudba tělo?

To je přesně ono. Hudba se nebere odnikud nebo z nějakých ideálních nebes, stejně jako hlas není jednou provždy dán nebo odepřen. Hudba se musí vyprodukovat, hlas se může vytrénovat, otevřít. To, co je ve hře při tvorbě hudby, při jejím rozeznívání, udržování a utichání, nazývám pracovně tělo hudby. Není žádná čistá hudba, která by zůstala neposkvrněná tímto tělesným prvkem. A to také znamená, že hudba je propojena s mnoha nehudebními věcmi. Nejenom s ruchy nedokonalých nástrojů, ale i s našimi těly, jejich pochody a stavy a procesy jinde ve světě. Proto můžeme brát inspiraci kdekoli a přenášet ji do hudby. Proto můžeme psát písně o migrantech a nechat písně a zvuky, aby se samy staly cestovateli. 

Ještě zpět k nové desce. Splnila vaše očekávání? Jaký máte pocit, když si ji dnes poslechnete?

Já mám hlavně potřebu hudbu tvořit a nahrávání je pro mě jedna z největších životních radostí. Čas strávený ve studiu Jámor Ondry Ježka byl nabitý a tvůrčí a naprosto naplnil všechna moje očekávání. Když si pak poslouchám výsledný produkt, jsou na něm jistě místa, která bych si dovedl představit jinak, ale i s tím jsem šel do studia, že uděláme o něco živější a méně přeprodukovanou nahrávku, než jsme měli ve zvyku. Takže perfekcionista ve mně se snaží přijmout těch pár detailů jako výraz autentičnosti a hudebního záměru.

Připravujete nějaký speciální křest alba i s hosty?

Křest alba proběhne 1. listopadu v Malostranské Besedě v Praze a objeví se na něm mnoho hostů. Zatím to vypadá, že by mohli dorazit James Harries, Moustapha Faye, Marie Puttnerová a Marek Doubrava. Pravděpodobně jich ale ještě pár přibyde.

Foto: B. Fabiánová, P. Piňos

Markéta Havelková
postmaster@zneklidu.cz

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.