OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Na konto Toyen

Marie Čermínová, respektive Toyen (1902-1980), patří nepochybně k nejvýznamnějším osobnostem české výtvarné avantgardy. Výpověď a zprávu o svém životě zanechala zakódovanou ve svém díle, neměla touhy zpovídat se, natož sepsat nějaké paměti… Právě proto je její život a pochopení její mužské stylizace dodnes fascinujícím fenoménem, rozebíraným mnoha teoretiky.

Zřídka se najde i pokus o literární ztvárnění jejího života. Vedle vzpomínek a básní jejích souputníků Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Jindřicha Heislera (jehož mimochodem za války skrývala Toyen ve svém bytě), André Bretona, Benjamina Péreta a dalších, se objevují soudobé pokusy o zachycení jejího života. Zatímco po shlédnutí filmu Jana Němce a Terezy Brdečkové Toyen (2005) má člověk iluzorní pocit nahlédnutí do tenat surrealistických prací Toyen, po přečtení knihy Vladislava Kučíka získává čtenář dojem, že jde o variaci pokoušející se zachytit realitu a přitom vytvořit fiktivní propojení těch několika známých střípků z mozaiky života Toyen s akčním příběhem na kulisách složitého období meziválečného a válečného.

Atraktivní téma ve čtivém podání

Pokus Vladislava Kučíka je jistě velmi zajímavý, už jen proto, že zvolil velmi atraktivní téma, které zachytil čtivým a lákavým jazykem, a ztvárnil některé známé reálné motivy ze života Toyen jako jistou formu literární fikce. Pro kladné hodnocení by mohlo mluvit mnoho historických detailů, s nimiž se pracuje tak citlivě, že nevyčnívají ani nebijí do očí, lze se s nimi tedy seznámit jaksi mimoděk. Přesto mám po přečtení knihy mnoho pochybností, které by se daly jednoduše shrnout asi slovy "proč to?".

"Já jsem malíř smutnej..."

Přiznávám, že jsem se sama nechala zlákat a v první fázi četby jsem zasouvala do stínu svoje vlastní poznatky o Toyen s tím, jak si i tu literární fikci vychutnám a že přece nikdo nemáme patent na Toyen - proč se tedy uzavírat a nenahlédnout na to, jak téma zpracuje renomovaný autor. Připouštím také to, že se s mnoha Kučíkovými interpretacemi nedokážu pro své velmi intimní pouto k Toyen ztotožnit, přesto dokážu ocenit obratnost stylu i schopnost propojit několik známých informací v příběh. Mám ale několik zásadních výhrad, které mi nakonec četbu zkazily, načež jsem si položila výše uvedenou otázku, kterou si dovolím dále rozvinout - proč nenapsat román z meziválečného a válečného období stejně dobře, ale vzdát se přitom atraktivní reklamní značky Toyen i těch několika historicky doložených faktů, které jsou v jakémsi zvláštním stylu autorovy poetičnosti někdy až příliš chtěně a často recyklovány (např. větu, kterou Toyen při jednom loučení pronesla: "Já jsem malíř smutnej…", mimochodem ze Seifertových vzpomínek Všechny krásy světa, čteme hned několikrát v různých pocitových rovinách, vnímáme ji přitom i jako argument, jehož opakované užití ale najednou ztrácí opodstatnění). Bylo by vhodné také upozornit na způsob psaní Vest pocket revue - šlo opravdu o malou revue, co se vejde do kapsičky na vestě, nikoliv tedy West pocket revue (revue z kapsy ze Západu?, tj. běžně tradovaný, přesto mylný způsob, posouvající interpretační výklad někam úplně jinam).

Fikční příběh s akčním přídechem

A co s tím zbytkem? Příběh podle Kučíka by se dal shrnout asi takto: Toyen, jejíž otec tragicky zemřel a matka se musí v bídě konce první světové války živit jako mnoho jiných žen, tj. jako prostitutka, se nechá od doby dospívání vydržovat šéfem pohřební služby, který chytá druhý dech a kromě šmajchlování těla mladé ženy nechce nic víc za to, že jí přispívá nejprve na barvy, pak na soukromé výtvarné kurzy, pak rovnou na studia. Toyen "cítí vděk" a pěstuje tuto vlastně jí nepříjemnou (ale finančně výhodnou) formu kontaktu i v době, kdy už nemá tyto aktivity jistého pana Nováka zapotřebí a kdy roste její věhlas, zejména po té, co se seznámí s alkoholikem Štyrským, který není schopen pro pokročilý stupeň alkoholismu ženu vůbec uspokojit. Spolu odcestují do Paříže, kde se seznámí s malířem velmi slabým, sexuálně však velmi výkonným - sledování jejich styku se stává pro Štyrského hnacím motorem jeho výtvarné práce. S blížící se válkou prozře pan Novák, který - a tady máme najednou z Toyen aspoň na chvíli (ale opravdu jenom na chvíli!) objekt životní aktivity a rozhodnosti (bohužel opět jen ovlivněné vděčností za nastartování kariéry v době dospívání), jemuž se ovšem žensky podlamují kolena po přestřelce na jihu Německa, přes které (a teď věřte nebo ne) Toyen jako ošetřovatelka převáží z čerstvě ustaveného Protektorátu domnělého pacienta Nováka do švýcarského sanatoria, aby se autem s podezřelou protektorátní značkou okamžitě vrátila bez problému do Protektorátu za umírajícím Štyrským (ten ale zemřel až v roce 1942!). Podobně akční a dramatický přídech s happyendem má pak přestřelkou a zatčením Toyen vrcholící příběh ukrývání člena francouzské ilegální skupiny, který do Protektorátu přijel jenom proto, aby přivezl dlužnou částku za dávno prodané obrazy Štyrského a Toyen. Přestože je Toyen zatčena, milý velitel, ctitel umění a znalec jejího díla, Toyen propustí, nechá ji sice sledovat, ale sám odkupuje její práce přes nakladatele, u nějž má Toyen jistý válečný příjem. Toyen se musí rozhodnout, jestli na tom bude stejně jako herci a herečky, co hrají v českých filmech a rozhlasových skečích… a tedy, jestli bude předstírat, že neví, komu byly přes nakladatelskou smlouvu obrazy prodávány, přestože tuší… Ještěže sám autor uzná, že nemá smysl, aby se kunsthistorici pokoušeli houfně nalézat obrazy namalované pro oficíra, který si je štandopéde posílal do sklepa svého drážďanského domu, a tak raději sám iniciativně píše, že z tohoto depozitu vzácných obrazů nezůstal po bombardování města (a asi naštěstí pro Toyen?) "kámen na kameni"…

Co zbylo z Toyen

Nedokážu konstatovat, zda je tato literární fikce zdařilá nebo ne, na mě v některých místech působila dojmem historické naivity, plné anachronismů, a touhou po vytvoření světa příliš dynamické senzace, která ale neslouží k nějakému barvitému pojednání o Toyen. Malířka je tu totiž podána spíše jako pasivní postava ve vleku svých pocitů a dojmů, jimiž se nechá ovlivňovat a které vnějším způsobem přinášejí do jejího života aktivitu. A takové vtělení Toyen do stylu poplatnému naivní romantické literatuře mě velmi nebaví, oč lepší by byla košatá hrdinka s prvky antickými…

Buďme rádi, že víme tak málo

Jistě je velmi nesnadné vytvořit vnitřní svět člověka, kterého neznáme (o to lépe by se tvořil život fiktivní postavy), ale co tedy zbylo z Toyen v Kučíkově vizi? Jestliže je pravda, že člověka tvoří vztahy s ostatními, pak je tu jeden básník-ctitel, co nosí růže, které nemá ráda, jeden obšourník, kterému z vděku zachrání život, malíř-nemilenec, s nímž se stále srovnává a vnímá jej jako toho talentovanějšího z jejich dvojice, nemalíř-milenec, který jí dopomůže k zatčení, načež ji po válce tajně financuje, důstojník-znalec umění, který ji po zatčení tajně financuje, milenka-nemilenka, která se po konfliktu odvrací a mění a asi ani nechce znát…Všechno jsou to sice zajímavé literární šablony, které slouží k dokreslení a rozžívání světa Toyen, ale jsou to zase jen barvitě natřené kulisy plné sexuálního pnutí a pudovosti, tedy snad (a tady asi chci trošku doufat) i jakési pokusy o surreálné snění o Toyen (které ovšem vedle slavné Štyrského kolekce Snů působí příliš polopaticky)…

Popravdě, nezůstalo toho mnoho, a tak nezbývá než vyjádřit vděčnost za to, že víme pořád o Toyen tak málo… a je dobré si uvědomit, že není vlastně ani nutno vědět víc…                

 

 

Vladislav Kučík: Barvy slečny Toyen

Nakladatelství XYZ, 2008. 325 s.

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

Přidat komentář

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.