OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Jste psycholog, speciální pedagog a muzikoterapeut. Vystudoval jste dvě vysoké školy. Začalo to psychologií nebo speciální pedagogikou? Jak jste zjistil, že se chcete věnovat těmto oborům, potažmo muzikoterapii?

Celé to začalo díky náhodě po střední škole. Maturitu mám na Střední zemědělské škole a už během studia, jsem si říkal, že jsem měl raději zkusit konzervatoř. Nicméně mě na základce hodně bavila biologie a celkově jsem se zajímal o zvířata, tak jsem zkusil obor tomu nejbližší. Ale jak už jsem naznačil, byl to omyl a já se po maturitě vydal cestou hudební. Úspěšně jsem složil přijímací pohovor do Hudebního ateliéru na jedné soukromé škole. Nicméně v září, kdy jsem měl nastoupit, jsem se dozvěděl, že úspěšně prošli přijímacím pohovorem pouze dva uchazeči, já a jedna violoncellistka. Přijímací komise byla asi moc přísná. Měl jsem pohovor s ředitelem a ten mi řekl, že kvůli dvěma studentům nebudou otevírat celý nový obor a že mám dvě možnosti: Buď jít po svých,  nebo si vybrat z kurikula dalších oborů a nastoupit na ně bez přijímacího řízení. Zvolil jsem druhou alternativu a našel obor zaměřený na psychologii, kde mě v rozpisu zaujala právě muzikoterapie. Už v průběhu studia jsem ale zjistil, že pro profesi muzikoterapeuta, která mě nadchla, bude nutné, abych vystudoval vysokou školu. Tak jsem se přihlásil na psychologii a zároveň jsem přibral ještě oborové studium speciální pedagogiky, kde byly tři semestry muzikoterapie s možností absolvování státní magisterské zkoušky i z tohoto předmětu.

Muzikoterapie - význam slova je myslím jasný, ale raději pro upřesnění - kde všude může zasahovat muzikoterapie? Je podle vás tento obor dostatečně doceňován a využíván?

V České republice, byť má tento obor tradici, není stále muzikoterapie ukotvena v zákoně. Sice se o to snaží různé asociace, ale zatím marně. Takže na poli legislativním rozhodně tento obor doceněn není. Nicméně v praxi je využíváno muzikoterapie hojně, od zdravotnictví, přes školství, až po sociální služby. Muzikoterapie může tedy zasahovat do rehabilitace, psychoterapie a částečně i do speciální pedagogiky.

Pokud by někdo chtěl okusit něco z této vědní disciplíny, pořádáte kurzy? Něco jako základy muzikoterapie? (Kromě toho, že si zájemce může přečíst třeba vaši knihu) Kde se můžeme v běžném životě potkat s muzikoterapií?

Jsou dvě cesty, jak se člověk s muzikoterapií v životě setká. Buď má o ní zájem a pak ji vyhledává prostřednictvím kurzů, výcviků, seminářů apod. nebo ji sám potřebuje. Pak se stává klientem a muzikoterapie nástrojem intervence, která se snaží zlepšit či udržet jeho bio-psycho-sociálně-spirituální jednotu. Osobně jsem se věnoval přímo muzikoterapii s klienty 13 let. V poslední době muzikoterapii vyučuji v Čechách i v zahraničí, a to prostřednictvím krátkodobých či dlouhodobých kurzů. Dále se zabývám supervizí muzikoterapie. Pro zájemce o kurzy (nejen moje) doporučuji stránky www.muzikoterapie.cz nebo www.czmta.cz a nebo facebook

Může se stát muzikoterapeutem i člověk, který je hudebním laikem?

Pokud tento laik dokáže hrát na hudební nástroj a nebojí se zpěvu, tak určitě. Často totiž právě z řad psychologů nebo speciálních pedagogů pocházejí šikovní muzikoterapeuti, kteří často jsou těmi laiky v hudební oblasti. Musí si ji však doplnit nebo se navrátit k tomu, co dělali v dětství, tj. oprášit hru na kytaru či klavír. Naopak profesionální muzikanti si zase musí doplnit vzdělání v psychologii, psychopatologii a speciální pedagogice. A obě skupiny pak musí projít vzděláním v muzikoterapii neboť je to přeci jen samostatný obor. Na druhou stranu, v oblasti sociálních služeb jsem se setkal s mnoha pracovníky, kteří se muzikoterapii věnují a neumí hrát na nástroje nebo jen trochu. Převzali tzv. receptivní formu muzikoterapie, kde využívají reprodukovanou hudbu a i tato cesta se ukazuje jako funkční a pro klienty přínosná. Přesto jsem zastáncem toho, že oborový muzikoterapeut by měl alespoň trochu na nástroje umět a rozhodně se nesmí bát využít vlastní hlas a hru na tělo.

 

Máte i nějakou cílovou skupinu, na kterou se zaměřujete? Např. děti s hyperaktivitou nebo autisté...

V rámci těch 13. let muzikoterapeutické praxe jsem prošel mnoha zařízeními a setkal se s klienty napříč celým věkovým spektrem lidského života. Nicméně, po otevření muzikoterapeutické praxe, se postupně okruh klientů vyprofiloval na děti s narušenou komunikační schopností. Nejčastěji v důsledku poruchy autistického spektra nebo selektivního mutismu.

Jaká hudba je nejčastěji terapií pro vás? Co třeba ticho?

Bez ticha by nebylo hudby. Ticho vytváří prostor pro hudbu. Osobně vnímám muzikoterapii jako práci s hudbou, ale též se zvukem a i tichem. Navíc ticho je relativní pojem. Ticho je tam, kde se nemůže šířit zvuk, tedy např. ve vakuu. V absolutním tichu by člověk zešílel. My potřebujeme určitou dávku zvukových podnětů, abychom se cítili dobře. Na druhou stranu, pokud jich je moc, může to být až škodlivé. V muzikoterapii se užívá termínu akustický smog. A jaká hudba je terapií pro mě? Osobně neřeším hudební styl. Dělím hudbu na tu, co se mi líbí a tu, která mě neoslovuje a to je napříč hudebními žánry. Ale nevnímám to jako terapii. Sice hudba sama o sobě má jistě potenciál pro terapeutický efekt, ale z pohledu oborové muzikoterapie jenom hudba pro terapii nestačí. Důležitý je i vztah mezi klientem a terapeutem, sledování muzikoterapeutických cílů (často nehudební povahy) a v neposlední řadě hudební indikace muzikoterapeutem. Pak se dá teprve hovořit o terapii.

Máte i nadále čas na svou muzikoterapeutickou praxi, když jste usedl na „ředitelskou židli“ v CSS Tloskov?

První rok v pozici ředitele, jsem ještě dokončoval některé terapie. Pak jsem předal svoji soukromou praxi kolegyni Mgr. Anně Neuwirthové, Ph.D. a poté se již plně věnuji práci ředitele v centru pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, včetně poruch autistického spektra. Kromě toho jsem i nadále aktivní v oblasti vzdělávání v muzikoterapii a v supervizích. Ale musím se přiznat, že mi moji klienti chybí.

 

 

Znamená pro vás působení v Tloskově velkou životní změnu?

Ano i ne. Před příchodem do Tloskova jsem vedl 6 let Muzikoterapeutickou asociaci České republiky. Navíc jsem osobně pořádal mezinárodní konference a zrealizoval jsem dvouleté vzdělávání v muzikoterapii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Takže jsem měl manažérských zkušeností opravdu hodně. Změna nastala spíš v tom, že už jsem neměl čas na klienty a muzikoterapii s nimi. V Tloskově sice máme muzikoterapii, díky Mgr. Tomášovi Procházkovi, od roku 1996 (máme 2 ateliéry pro skupinovou muzikoterapii, jeden pro individuální a také hydroterapeutický rehabilitační bazén propojený s receptivními muzikoterapeutickými programy), ale v pozici ředitele si nemůžu dovolit se plně věnovat několika klientům jako terapeut. Já tu musím být pro všechny. Možná právě proto jsem se vydal cestou, která ve světě nyní nabírá na významu, tzv. komunitní muzikoterapie. Tento koncept pracuje s celou komunitou v přirozeném prostředí. Z tohoto důvodu realizujeme např. projekt Rádia Tloskov a projekt vlastního hudebního klubu. Nechybí ani pořádání Evropského dne muzikoterapie a Letního festivalu klasické hudby s muzikanty z celého světa.

Funguje zde i rádio (což je podle mě skvělý prvek integrace), kde pracují vaši klienti, chloubou je i kapela Kabrňáci, konají se zde často koncerty apod. Hudba hraje tedy velkou roli. Je to i vaše zásluha, že Tloskov žije hudbou?

Zásluha je to především bývalého ředitele Ing. Antonína Duška a jeho týmu. Od začátku se snažili “léčit” hudbou a sportem. Už v roce 1973 založil hudební skupinu Kabrňáci (mimochodem dnes jsou kapely lidí se zdravotním postižením považovány za jednu z možností realizace komunitní muzikoterapie), se kterou procestoval celou Evropu a vydal 3 CD. Kapela Kabrňáci existuje do dneška a i nadále ji vede bývalý pan ředitel. Já jsem zrealizoval projekt Internetového Rádia (mimochodem myšlenka pochází od terapeuta s Aspergerovým syndromem Michala Roškaňuka - www.adventor.org) a projekt hudebního klubu.

Jakou máte zpětnou vazbu z působení Rádia Tloskov? A jaké má tato práce účinky na klienty?

Ohromnou. Jednak jsem se nedávno vrátil ze Světového kongresu muzikoterapie, který se konal v Tsukubě v Japonsku. Tady jsem zjistil, že takto pojatý koncept komunitní muzikoterapie pravděpodobně neexistuje nikde na světě. Nejen, že neexistuje vlastní rozhlasová stanice lidí s mentálním postižením, ale především není doposud realizováno využití hudby prostřednictvím rádia jako muzikoterapie. U nás totiž nejde o to, abychom měli rádio. Snažíme se brát rádio jako nástroj terapeutické intervence. Jinými slovy, máme klienta s nějakým problémem, zkusíme na tento problém zacílit buď jeho vlastní hudební pořad, písničku na přání nebo interview a pak děláme tzv. evaluaci, jestli tato intervence podpořila rozvoj klienta ve vztahu k určitému terapeutickému cíli. Např. zda klient, u něhož se rozbíhala počínající deprese skončí na antidepresivech či nikoliv. Např. se ukázalo, že poté, co klient navštívil koncert oblíbeného interpreta, udělal s ním rozhovor, který byl odvysílán v našem rádiu a následně dostal na památku CD s tímto rozhovorem, antidepresiva nepotřeboval. Takovýchto příběhů máme celou řadu. Naše rádio můžete slyšet na www.radiotloskov.cz.

Nemohu se vás nezeptat na integraci mentálně či jinak postižených lidí do většinové společnosti. V hlavách intaktní populace může často přetrvávat názor, že postiženým by mohlo být lépe někde separovaně... Z vašeho pohledu: daří se u nás integraci? Je na to česká společnost připravená?  

Osobně si myslím, že od roku 1989 do dnešních dnů, jsme jako sopečnost ušli veliký kus cesty a lidé se zdravotním postižením jsou více či méně integrováni do majoritní společnosti. V současné době je snaha o tzv. inkluzi. Osobně je mi filosofický koncept inkluze blízký, ale vnímám jej podobně, jako mnoho řečníků na kongresu o Inkluzi (konal se v Praze v roce 2000), jako utopistický koncept. Myslím si, že společnost lidi se zdravotním postižením akceptuje, ale že se jim ve své celistvosti nepřizpůsobí. Rád bych se ale mýlil.

Aby toho nebylo málo, věnujete se také intenzívně hudební tvorbě. Pokud mám dobré informace, máte minimálně tři kapely – tři hudební projekty. Fungují ještě?

V současné době mám roztočené 4 alba. Jedno je album pro děti s názvem “Mámo, táto v komoře je krockodýl” a mělo by vyjít 1. 6. 2018. Druhé nese název Krmelec, zde se pokoušíme o zcela netradiční mix dechovky a metalu. Třetí album je takové folkově alternativní a čtvrté je zatím v plenkách, a bude to pokračování projektu Negative Face. Mimo to zpívám v gothic rockové kapele Bratrstvo Luny. Je toho hodně a to je i důvod, proč vydání desek trvá tak dlouho a proč Bratrstvo Luny koncertuje velice sporadicky. Ale je to příjemný kreativní ventil, alternativa toho manažerského a muzikoterapeutického světa.

 

Váš dědeček, Lubomír Lipský, se podílel i na vaší tvorbě, konkrétně třeba při natáčení videoklipu... Říká se, že lidé ob generaci si často lépe rozumějí, něco na tom může být. Byl pro vás vztah s dědou zásadní?

Zcela zásadní. Dědeček byl velice moudrý a zároveň i velice vtipný člověk. Často mi pomohl svým humorem nebo dobrou radou v těžkých životních chvílích. Chybí mi. Nicméně život jde dál. Díky tomu, jak mi trvá dlouho, než natočím a dokončím jednotlivá alba, tak mohu prozradit, že na albu pro děti ještě můj dědeček účinkuje. Bude to náš poslední společný projekt.

Máte děti, pokud se nepletu, dvě, jak se daří všechny aktivity provázat s rodinným životem? Myslíte, že se vydají ve vašich šlépějích?

Mám toho moc. Doba, kdy jsem poprvé dostal vaše velice zajímavé otázky a doba, kdy na ně odpovídám zahrnuje řadu let. Tímto se i omlouvám. Nicméně, v mezičase se mi narodilo ještě další děťátko, takže jsem nyní tatínkem tří dětí. Snažím se s nimi být, ale aby tomu tak opravdu bylo, píšu si bytí s rodinou do diáře. Pak to klapne… když se tak nad sebou zamýšlím, měl bych být víc s rodinou a méně v práci a v dalších aktivitách. Osobně znám výzkumy u starých lidí, kde většina říká, co by v životě změnili, že by zpětně méně pracovali a víc byli s rodinou. Jenže ono to tak úplně nejde. Tatínci jsou vzácní. O to víc si pak dětí užívám. A jestli se vydají v mých šlépějích? Uvidíme, odmala jsou obklopeni hudebními nástroji, sami na několik aktivně hrají…. nechám se překvapit.

Jste pedagog, promítá se vaše vzdělání nějak do výchovy vašich dětí? Nebo se řídíte spíš intuicí?

Vůbec ne. Ve vlastní výchově jsem psychologicky i pedagogicky slepý a pouze reaguji na vzniklé situace…. ano intuice se opravdu hodí.

Pokládáte, jako ředitel, svým (budoucím) zaměstnancům otázku, kde se vidí za pět let? Co byste na ni odpověděl vy? Jestli se na ni odpovědět dá...

Nepokládám, protože sám si to chci nechat pro sebe. A tak se snažím nedělat jiným to, co bych sám sobě dělat nechtěl.

Je ještě něco, čemu se věnujete a já to nezmínila? :)

Nevím… byl to rozhodně jeden z nejzajímavějších rozhovorů. Díky za něj a ještě jednou se omlouvám za zdržení odpovědí o pár let :)

 

 Fotografie: Markéta Šedivá a Jan Jirkovský

 

Markéta Havelková
postmaster@zneklidu.cz

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.