OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Zrod moderního umění, nenasytný Renoir a všichni více-méně blízcí

Ačkoliv přebal románu ve světě uznávané skotské autorky (indicko-zambijsko-španělských kořenů) Maggie Ritchie poněkud mate svou decentní barvotiskovostí, jeho obsah má šanci zaujmout. Přináší totiž originální pohled na jednu z význačných, a bohužel také dlouhá léta zapomenutých postav francouzského moderního umění, sochařku Camille Claudel, stejně jako na Paříž sklonku osmdesátých let devatenáctého století, kdy byl impresionismus ještě v plenkách, zatímco na Montmartru už panoval nezřízený život, pro historii zachycený brilantními výtvory tehdy mladého Toulouse-Lautreca. Žurnalisticko-literární styl Meggie Ritchie oživuje příběh komponovaný lehce filmovým střihem, pracující s časovými posuny, retrospektivou i s významnou postavou vypravěče, tedy člověka sdělujícího a sdílejícího ve své přítomnosti (rok 1929) věci minulé (druhá polovina osmdesátých let 19. století). Tímto vypravěčem je další talentovaná sochařka, Jessie Lipscomb, která se spolu s Camille Claudel stala žačkou Rodina, aby si pak spolu zajistily nevídanou výsadu – v čistě mužském osazenstvu Rodinova sochařského ateliéru pomáhaly dotvářet detaily velkých skulptur – věc v té době zlomová.

Příběh Jessie Lipsomb pak sám o sobě svádí přiklonit se přece jen k žánru ženského románu, nicméně originalita jednoho života ženy-umělkyně, byť samozřejmě podléhající jistému stupni literární fikce, zjednodušující kategorie zastírá. Události, které hlavní postava líčí, spadají do etapy mnoha sociálních zlomů, zrodu moderního umění, inklinujícího k rozbíjení dosud konvenčně vnímaných tvarů, vazeb, reality a motivujícího vznik nových kontextů a konotací. Jessie Lipscomb, nadějná britská sochařka, přichází do Paříže plná iluzí, aby zažila kulturní a umělecký kvas v plné síle. Stále je to doba, kdy mladá, dobře situovaná, žena nesmí na ulici bez doprovodu, přitom ale přichází jedna svobodomyslná myšlenka (i léčka) za druhou. Průvodcem jí v poznávání hodnot uměleckého světa Paříže není jen o pár let mladší Camille, ale také Georges Duchamp a dnes již téměř zapomenutá lesbická malířka Rosa Bonheur, žena zvláštní výsady – jako malířka animálních motivů měla jako jediná policejně povoleno procházet se po Paříži v mužském obleku (nemusela tedy mít garde a zároveň nečelila obtěžování ze strany floutků i obšourníků, jež trefně Maggie Ritchie zachycuje). Po letech se Jessie konečně do Francie vrací, už jako stárnoucí dáma, matka čtyř dětí, aby našla staré zavržené přátelství s Camille. Její pátrání ji nakonec sice zavede k osobě duševně zlomené, nicméně stává se důvodem k zpřítomnění vzpomínek odložených kdesi v pěně dní, zároveň také důvodem k hledání a zpřítomnění osudu Camille Claudel, jejíž jméno začalo být v její rodné zemi respektováno téměř po osmdesáti letech od vzniku jejích prvních průlomových prací.

 

 

Maggie Ritchie: Pařížský polibek

Překlad: Blanka H. Petáková

Praha: Metafora, 2016. 292 stran.

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.