OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Zveřejněné deníky Blanky Waleské

V době, kdy je současný knižní trh bombardován všemi možnými senzacechtivými monografiemi, věnovanými významným osobnostem českého herectví, vyšla bez větší pozornosti a ve velmi malém nákladu publikace, jež obrací pozornost k zpytujícímu stylu deníkových záznamů.

Z historie samozřejmě známe několik podobných edičních počinů, z nichž nejvýznamnějším je pravděpodobně Deník Jarmily Horákové sestavený režisérem Jiřím Frejkou podle autentických zápisků předčasně zesnulé vycházející hvězdy divadelní avantgardy. Blanka Waleská (1910-1986), ctitelka práce Jarmily Horákové a v podstatě (i dle publikovaných deníků soudě) i s ní jistými prvky duchovního vnímání světa spřízněná osobnost, patří k málo čitelným představitelům české divadelní kultury; sama zjevně velmi introvertní povahy, neprahla po popularitě jiné než umělecké. A ačkoliv bychom mohli vyjmenovat obsáhlý soupis jejich stěžejních divadelních úloh (u Vlasty Buriana, v Osvobozeném, v Ostravě, v Národním divadle v Praze), její jméno zůstává pro současnou generaci poněkud v pozadí. Snad tedy bude na místě připomenout alespoň její vynikající herecký výkon v Radokově snímku Daleká cesta (1948).

Po letech se tedy ve formátu komentovaných intimních zpovědí setkáváme s velmi citlivým přístupem k deníkovým záznamům, jejichž redakci připravil spolu se spisovatelem a publicistou Břetislavem Ditrychem také člen rodiny herečky Blanky Waleské Josef Vedlich. Jejich práce zaujme v mnoha směrech, právě způsobem, jakým vstupují do niterných rovin hereččiných autentických zápisků. Stávají se tedy zároveň poučenými průvodci, kteří zpravidla nemají tendenci sklouznout v bahnitém lovu senzací. Přesto anebo právě proto zůstává oproti předchozímu dosti konturovanému vztahu Blanky Waleské se spolužákem Zdeňkem Šavrdou, zastřena povaha vzájemných vazeb herečky k pozdější ředitelce Divadelního ústavu Evě Soukupové, s níž sdílela po více než čtyřicet let společnou domácnost. V této rovině, myslím, kniha splňuje svůj účel nechat nahlédnout do nitra známé české herečky, a přitom nesdělit nic, co by mohlo překročit hranice únosných norem a co by mohlo prolomit jakousi hradbu soukromí (jak beze studu činí mnozí protřelí autoři recyklující, dokonce parazitující na dříve publikovaných memoárech a biografiích).

Kniha Dívka s červenými vlasy je jistě velkým osvěžením na uvadajícím stylu domácí knižní produkce o českých hercích. Představuje také zásadní rovinu, související s otvírajícím se odvětvím divadla a genderu (resp. oblasti tématického zaměření na postavení ženy v českém divadle), a to zejména v momentech, kdy Waleská popisuje svoji tíživou finanční situaci v době před nástupem na konzervatoř, kdy se živila jako revuální tanečnice, vychovatelka dětí v tzv. lepších rodinách nebo jako modelka malíře Františka Naskeho, manžela Růženy Naskové, která stála za motivací Blanky Waleské zkusit štěstí na konzervatoři.

Je tedy jistě velká škoda, že kniha vyšla, jak už bylo zmíněno, ve velmi malém nákladu a že se prozatím nehovoří ani o jejím dotisku… (P.S. Pokud čte někdo kompetentní, prosím, zvažte dotisk, jistě bude rozebrán stejně rychle jako první vydání…)

 

Břetislav Ditrych – Josef Vedlich: Dívka s červenými vlasy (Z neznámých deníků a života Blanky Waleské)

Městský úřad Cerhenice, 2010

Andrea Jochmanová
postmaster@zneklidu.cz

Přidat komentář

inPage.cz - webové stránky, doména a webhosting snadno.